Moje cesta

  Moje vlastní začátky se datují cca od roku 1989, kdy jsem asi jako každý druhý kluk v té době  začal s bojovým uměním na popud různých nových  západních filmů a některých nově vycházejících časopisů o této problematice. Abych řekl pravdu, moje největší  hnadlo naučit se bojovému umění bylo naučit se prát, a pár „kamarádům“ to potom pořádně spočítat. Na řadu přišlo čtení  dostupných knih a článků (moc  jich v té době nebylo), a první kontakt s Aikido v Brně. Toto mi vydrželo přibližně rok a poté jsem se začal zaobírat něčím průraznějším. Do oka mi padlo Karate. Tomuto odvětví jsem se začal intenzivně věnovat zpočátku jako samouk a poté jsem navštěvoval i oddíl Karate v Jihlavě.  Během  těchto  změn  jsem se seznámil  i  s vnitřním pojetím bojových umění, o kterých jsem do té doby neměl ani potuchy. Přišel  nový  obzor  a  v tom období jsem přehodnotil to, že to některým „kamarádům“ spočítám. Začal jsem jim být dokonce vděčný, že jsem díky nim stanul na cestě, po které jdu dnes již dvaadvacátým rokem. Díky tréninku a každodennímu posilování jsem začal cítit, používat a znát svou vlastní sílu, a čím víc jsem si jí byl vědom, tím méně jsem se jí bál. To je proces, se kterým se každý setká.   Nějaké časové období uběhlo a já se stále věnoval kopům, úderům, sekům, zbraním jako jsou  nunchaku,  nůž  atp. Následovalo období roku 1991, kdy jsem potkal člověka, který mi ukázal zase úplně odlišný způsob sebeobrany a boje. Tento člověk, Jiří Žižka, je do dnešní doby mým Učitelem a Mistrem na této cestě bojového umění.  V letech 1991-92 jsem absolvoval základní vojenskou službu, kde se mi techniky, které jsem se do té doby naučil, velmi hodily k tomu, aby si  starší vojáci vybírali k šikaně slabší mladé, než jsem byl já. V té době se v tomto umění, dle mého úsudku, mísily různé styly, ale očividně to vedlo k určitému hrotu, který toto všechno předčí. To se stalo roku 1994. 11.11. kdy vznikla ŠKOLA ČTYŘ KRUHOVÝCH UMĚNÍ a jsem hrdý na to, že jsem mohl být u jejího vzniku a alespoň malou částí se podílet na jejím objevení. Od tohoto data do roku 1998 jsem jako každý adept této školy podstupoval tvrdý trénink a musím říct, že toho nelituji a nikdy jsem nelitovat. Z pohledu jiných lidí by to mohla být ztráta času, ale pro mne to byl můj vnitřní směr a i dnes z toho, co jsem se naučil, těžím. Roku 1996 jsem se dočkal mého klukovského snu a složil jsem zkoušku na  I. Dan a titul Danshi této školy, a dostal černý pás. Uzavřel jsem první ze čtyř škol Kannin Ryu Tai Jutsu. Byl jsem unešen a nadšen. Až o něco později jsem si začal uvědomovat, že teprve teď jsem nastoupil „cestu válečníka“, a že teprve teď se začínám učit. Byl jsem opět žák, žák mezi Mistry. Příštího roku jsem měl možnost složit zkoušku na další stupeň. Povedlo se. Ten samý výsledek se konal i roku následujícího. Na Tai-kai 1998 Soke informoval, že vznikl Kakushinkan Ryu shi bunai jutsu – společenství těch, kteří studují Školu čtyř kruhových umění. Trpělivost, to je kakushinkan, symbolizováno znakem KANNIN, doslovně. Rokem 1998 pro mne začalo období velikých změn. Přestěhoval jsem se do Ostravy, kde nebyl čas se věnovat rozvoji cvičení. Ale i tak jsem si ten plamen stále nesl v sobě. A tady se zrodil nápad založit vlastní pobočku Kakushinkanu. Roku 2003 vzniklo Dojo Dendó Ostrava. Dendó – chrám. Probíhalo cvičení, trénování, lidé přicházeli a mizeli. Toto trvá do dnešních dnů. Více informací naleznete ostatně na těchto stránkách. Můj další osobní rozvoj se, jak se mi zdálo, zastavil, ač jsem své znalosti a praktické zkušenosti prohluboval u bezpečnostních složek Městské policie Ostrava, kde se našlo lidí zabývajících se touto problematikou mnoho.  Soke však vždy říkal „trénink a zrání není jen vnější na těle, ale i uvnitř na duši“.  Pak přišlo období, kdy jsem zřejmě uzrál a i když další zkouška  vyžadovala dlouhodobější  přípravu, stalo se, že po šesti letech od té poslední jsem úspěšně složil i zkoušku na IV. Dan. Roku 2008 jsem si před sebe postavil další těžký úkol. Požádal jsem svého Učitele o zkoušku na V. Dan, kterým bych po patnácti letech  ve Škole čtyř kruhových umění uzavřel druhou ze čtyř  škol  Kannin Ryu Nento Jutsu. Dostalo se mi odpovědi „Dneškem počínaje čekej. Zkouška bude provedena, až přijde čas“. Od té doby se v mém životě opět udály překotné události a znovu, již asi po  osmé, jsem se stěhoval. Tentokrát na druhý konec republiky a to do Meziboří u Litvínova. Zde jsem během docela krátké doby potkal několik nadšenců do bojového umění, kteří se stali nedílnou součástí Kakushinkanu. Někteří přišli a zase odešli, někteří zůstali a další opět přijdou. Tak to chodilo, chodí a chodit bude. Důležité ovšem je, že i zde dójó Dendó opět funguje na plno. Dne 4.7.2010 se čas na zkoušku na V. Dan naplnil a na Tai-kai 2010 jsem měl tu čest podstoupit Sakki test a další součásti této zkoušky. V testu a celé zkoušce jsem uspěl. A to je tak zhruba celá historie mé cesty až po vytvoření těchto stránek. Někomu možná bude inspirací, někdo ji zavrhne a odsoudí. Není však podstatné, jak se kdo na tyto řádky bude dívat.

    V průběhu času se ujasnil náš název a to na KAKUSHINKAN BU TAI JUTSU.