Jak jsem ke Kakushinkanu přišla

(aneb jen tak se mě nezbavíte)

    To Vám bylo jednou v létě, když jsem ještě byla žák školy Muai – Thai a stála jsem před zamčenou školní tělocvičnou a byla smutná z toho, že mě nechtějí pustit dovnitř -  trénovat. Zrovna totiž byly prázdniny. A tak mě napadla myšlenka, že bych to mohla zkusit jinde a jinak a proč ne třeba se zbraní. Samurajský meč!!!To by bylo ono!!!

    Přišel na řadu internet a www.kakushinkan.cz. Stránky mě samosebou zaujaly , zvědavost zvítězila  a čekalo mě brzské setkání s Jirkou Jánským. Hned po prvním tréninku jsem byla překvapená a nadšená! Že by to byl takový hlad po boji? Ne, nastala pro mě velká změna, ale já jsem si to tehdy ještě plně neuvědomovala. Stále jsem ještě chtěla zvládnout spoustu věcí, trénovala jsem thajský box, fitbox, v posilovně i s Jirkou. Přišly však zdravotní  a řekla bych i psychické potíže, a já se musela rozhodnout. Rozhodla jsem se pro Kakushinkan. Bylo mi s ním nějak dobře. Otázky typu : TAKOVÉ VĚCI? A v lese? Na veřejnosti? Dospělá ženská? Matka dvou dětí? mě trochu pronásledovaly, ale nějak jsem se zbavila těch starých zábran a chodím se svým „Ninjou“ do zeleného dojo. Je to pro mě zatím ten nejlepší způsob výchovy ze „zápasníka“ na BOJOVNÍKA! Je jasné, že tu nemluvím jen o precizní technice, ale i o zásadách etiky, které můj shidoshi ve své osobě sám plně představuje. Ukázal mi nejen jak nepříteli useknout hlavu jedním sekem, jak ho zastavit na špičce nože, ale i to, že by člověk měl na sobě neustále pracovat. Hlavně v mysli a myšlení, v podnětech a jejich vnímání, v otázkách a jejich odpovědích….

    Je mi ctí i potěšením s ním trénovat!

Domo arigato!                                                                                                    

 Lucie Czerná